#2 Poznávání Canmore

Rychlá navigace:

Tak pojďme vměstnat trochu rozptýlení do toho bláznivého dění, které se v těchto dnech na naší planetě děje.

První kroky v Canmore

Směřovaly k objevování. Když jsem vystoupil z auta uprostřed města, hned první pohled mi vyrazil dech. Canmore je městěčko o zhruba 14 000 lidech, rozkládající se v údolí Kanadských Rockies. A je obklopené z obou stran totálně nádhernými horami, které se různí ve výšce – od zhruba dvou do dvou a půl tisíc metrů nad mořem. Jmenují se celkem zábavně a multikulturně. Máme tu například Mt. Grotto, Ha-Ling, Lady McDonald (jak jinak), pak pohoří táhnoucí se k Banffu čítající cca 8 vrchů, které jsou prakticky pojmenovány (Rundle west, Rundle 2, Rundle 3…) a samozřejmě také nakonec 3 sestry (malá, střední a velká).

Přímo za mnou se pod stromy rozkládá Canmore. Zleva – Three sisters, Ship’s Prow, Larence Grassi, Minors Peak, Ha Ling, A pak doprava se táhnou Roundly 8-1.

Nevím jak, ale vždy mě to táhne k vodě (že by to, že jsem vodnář?). Proto jsem už při první procházce objevil Bow river a její krásu. Zkrucené meandry mi připomněly třeba botič, kachny zase rybníky, ale čím je řeka specifická je určitě její průzračná, smaragdově nebeská barva. Můžou za to z části ledovce, ze kterých pramení a také sněhové deky, které její břeh lemují.

A k tomu všemu si přidejte slunce.

Poznámka z kraje: Je znát, že v Kanadě hokejem lidé žijí. Místo hřišť kluziště například. Cestou na svůj první „minihike“ s názvem koňská podkova, jsem našel hokejovou rukavici. A přímo na trailu jsem potkal paní se dvěma zlatými retrívry. Jeden se jmenoval Cassie a druhý Crosby (Hádejte po kom).

Počasí, to je oč tu běží

Živost městečka se tu odvíjí od počasí. Když svítí slunce, vidíte lidi, psy, kachny, havrany a všudypřítomné zajíčky snad uplně všude (ano, opravdu tu po městě volně hopká různobarevné zaječí). Mimochodem, místní je nemají rádi, protože jim prý likvidují zeleninu (moc nechápu ale, co tu třeba jako teď má přes zimu růst a z čeho tedy žijí).

Když je hnusně tak jednoduše – nevidíte nic. :D. Co se zimy týká, tak nejvíce v tomto ohledu dělá vítr. Ten dokáže pocitově teplotu stáhnout v pohodě i o 10 stupňů.

Cestou lesem jsem potkal nového kamaráda (Pro přehrání si video zvětšete na „celou obrazovku“ dole vpravo)

O led tu věru není nouze. Při mých toulkách městech jsem musel vypadat jak střídavě tancující a klouzající se stařík. Bylo mi divné, jak tu lidi dokáží po zamrzlých jezerech chodit jako by se nechumelilo. Dokud jsem si o tom nepokecal s Tomem – úžasně vitálním 73 letým Kanaďanem z Red Deeru, který sem jezdí každé každý rok. Prozradil mi, že je to díky Mini spikes – ostny na botách. Ty si můžete do podrážky přišroubovat, nebo si pořídit návlek. Rovnou řeknu, že bez nich jsem to vydržel asi 2 týdny, během kterých jsem ale měl pár momentů, kdy nade mnou stáli všichni svatí, takže jsem si jedny taky pořídil (s mými 194 cm jsou pády totiž inu… z větší výšky).

Všechno má svou cenu

Teprve tady jsem měl možnost pořádně prozkoumat, kolik stojí rohlik. A hned několik zjištění.

Rohlik nemají
Pokud by rohlik měli, byl by 3x dražší

Ano, je tomu tak. Ceny všeho (až na benzin) jsou tu opravdu tak 2-3x dražší než v ČR. To může být poměrně odrazující, na druhou stranu, platy jsou tu zase větší a opravdu hustě tu fungují sociální služby (Sheltery pro ženy, programy na podporu menšin, komunitní služby). A pamatujete na Toma? S ním jsme taky vyrazili k jednomu z kostelů, kde každé úterý a čtvrtek rozdávají jídlo (ovoce/zeleninu/pečivo) totálně ZDARMA. Jedná se o věci ze supermarketů, které by jinak propadly. Kdo chce, může dát příspěvek kostelu (obvyklé je tu 5 CAD) a berete si sebou hromadu věcí, za které byste v obchodě vyplázli klidně čtyřicítku. Rozhodně něco, čím se na Západě inspirovat.

Komunitní centrum rozdávající jídlo, které vyřazují se supermarketu.

A jedou tu slevové kartičky! A to ve velkým. Slyšel jsem o tom jen z vyprávění, ale je to tak. V každým obchodě, kde jsem si něco kupoval se mě ptali, zda mám „kartičku“ a já se smíchem (zvyklý z čr) odmítal. Výstřízlivěl jsem však brzy, neboť slevové programy tu mají dost propracované (opět, mnohem více než v ČR) a provázané s dalšími službami. S kreditkou navíc dostáváte nějakou kačku zpět, zvyšuje se vám vaše „hodnocení“ poctivého nakupujícího a vubec… to celé tak nějak funguje opravdu pěkně (blíže se o tom rozepíšu jindy).

Vtipné taky je, že jídlo v restauracích a fastfoodech vám všude píší bez započítané daně (+ ještě dýško „of course“). Ale svět, ve kterém mohu vyměnit kus papíru za žvanec, je, alespoň za mě, pořád super svět. A ty papíry, na kterých se tu leskne nesmrtelná královna Alžběta, se tu zase dají prací vydělat. 🙂

Pokud vás zajímá, jak je to tu s cenami tak doporučuji si přečíst tento článek o životních nákladech v Kanadě, který to moc pěkně vystihuje.

A práce?

Není o ni nouze. po týdnu a půl nám tu konečně nasněžilo, tak jsem byl poprvé oficálně odhazovat sníh. A hned den nato podruhé. A bylo to podle očekávání – super! 🙂 V jendom z několika týmů (5 lidí) jsme ve 4 hodiny ráno vyrazili na různá místa Canmore. A bylo to dost magické. Až na ten vítr. Je to celkem prevít, neboť vám odhazovaný sníh přivane zpátky a ještě ke všemu kolikrát do obličeje. Pozitivní je, že i v mínus 25 stupních se dá makáním dost zahřát. Opět, je to vrstvách (napří. nápad dát si jedny rukavice do druhých rukavic se osvědčil znamenitě).

Vůz, do kterého se nás 5 v pohodě vlezlo. Nepočítaje lopaty a sůl! 🙂

Dokonce se nám jednoho takového odhazovacího rána na silnici povedlo nachytat i Kojota, jak si to štrádoval do lesa. Fotku nemám, protože vyndavat ruce z rukavic (dvou) mi za to rozhodně nestálo.

Nebude to ale to jediné, co tu budu dělat. Další mám rozjednané.

Vsuvka: Superbowlové/Olympiádové šílenství

Na Hostelu jsem v telce občas zaznamenal různé střípky z právě probíhající zimní Olympiády v Pekingu, ale nic z toho se nedalo srovnat s přímým přenosem finále v Superbowlu. Plná hala pro 120 000 lidí (covid je asi pasé, lístek do nejhorších sedadel začínal na $8000), přelet Migů za pění národní hymny a výstup Dr.Dre, 50 centa, Eminema a Snoopdoga za oslepujících ohňostrojů vtáhlo i sem tu „pravou“ Ameriku. Hra samotná byla každopádě strašná nuda.

Závěrem…

…přidám několik drobností ze dne mých 31. narozenin. Den, jako kterýkoliv jiný. Věk je jen číslo, které mi přijde čím dál tím méně důležité. Strávil jsem ho procházkou podél Bow River tam a zpět, tak přikládám pár momentů. Mimo jiné i mé první setkání s Elky (losy), které místní nazývají Wapiti. Byl to vskutku dárek na přivítanou. 🙂